Všechno cos mi chtěl říct , možná mnohem víc, řek mi tvůj pouhý stín.
Když si ve dveřích stál, nocí prorůstal a vejít dál ses zdráhal
V němých odstínech tmy, rozpaky a my, atomy našich těl
Z řečí nebylo nic, plamen voskovic v dechu tvých plic se vzdával.
Černá bílá, rub a líc, úzkost síla, všechno nic.
Ticho otázek tvých přeťal ostrý smích, ví jen Bůh kde se vzal.
Kdo z nás komu se smál, kdo všechno vzdal, kdo nevěřícně zíral.
Jak se v hejna dravých ptáků mění útržky našich odpuštění.
4) Až Ti podpálím dům, řekni sousedům, že šlo o pouhý žert
Až až mi rozbiješ tvář, nebudu lhář, řeknu-li to se stává
Černá bílá, rub a líc, úzkost síla, všechno nic.
Všechno cos mi chtěl říct , možná mnohem víc, řek mi tvůj pouhý stín.
